Milovaní, vše je stále na dobré cestě, ale nyní bych se ráda sdílela s několika útržky posledních dnů, vč. toho, jak jsem prožívala cestu prozatím nejtemnějším údolím...

- Příjem do nemocnice. Zápis na ubytovnu pro matky. U příjmu se mě ptají, zda vím, že budu platit. Neplatí pouze matky dětí do 6 let. Říkám, že mi na recepci říkali, že platit nebudu nic, ale že je mi to jedno. Paní pro jistotu telefonuje na JIP. Do sluchátka pak řekne: "Jo aha, on je onkologický pacient...jasně, nashle." To zabolelo. Radši bych platila za ubytování majlant a měla tu dítě třeba s kýlou...

- Večer před operací muž nahrává videovzkaz pro Ju ve vojenském stylu. Aby ho po chlapsku povzbudil. Když si to poslechnu, málem se rozbrečím. A to muž neví, že Ju vždy večer, když ho vezu na vozíčku (hlava se mu motá čím dál víc) do sprchy, tak celou tu krátkou cestu se zvednutou rukou mlčky salutuje. Je to legrační, protože zezadu vypadá jako nějaký vojenský veterán, přitom takový malý pohublý klouček...

- Celé dva dny před operací se modlím za lékaře, žehnám jim na modlitbě a cíleně prosím Boha, aby se operující doktorka DOBŘE VYSPALA (vím, že jste se takto a podobně modlili i Vy!) a ona ráno přijde, zeptá se Ju, jak se vyspal, on řekne "Dobrý" a ona "Skvělé! Já taky! Tak to máme úžasnou konstelaci." Je to malé světlo ve veliké tmě.

- Operující doktorka se mě před operací ptá, jestli se chci na něco zeptat. Teď ne, paní doktorko, děkuju... Dokonce mi znovu po sestře vzkazuje, ať si všechny otázky píšu na papír, a pak to můžeme spolu probrat. Já se ale na nic ptát nechci. Nedokážu to. Protože na to nemám absolutně sílu. Chci být jen totálně odevzdaná do Božích rukou a do modliteb církve. Nechci vědět nic o B, než skončí A. Ani o C, než skončí B. A vždycky nechávám jen na doktorce, co mi v každém bodě chce říct ona sama.

- Den před operací mám díky modlitbám stovek lidí nadpřirozený pokoj v srdci. Ovšem druhý den ráno jsem v hrozném stavu z nejistoty, jak dopadne operace. Musím být ale silná, abych povzbudila syna. Ten ke všemu dvacet minut před odjezdem na sál, kdy je ještě při vědomí, řekne větu "Ach jo, já nechci umřít..." Ta věta mi drtí srdce i tělo, ale ze všech sil řeknu zvesela: "Co to říkáš?! Taková blbost! Chacha! Proč bys umíral? To je nesmysl!" A chce se mi znovu strašně brečet. Za těch dvacet minut jedu výtahem s pozvolna usínajícím dítětem a nevím, v jakém stavu mi ho vrátí. Zadržuju co nejvíc pláč a hladím ho po vlasech. Když se zavřou dveře na sál, odcházím a nesundám si respirátor, abych do něj celou cestu na ubytovnu mohla brečet.

- V den operace se muž postí za Ju a chodí po lukách a lesích, aby se za něj modlil. Prožívá duchovní boj. Jednou je dole, jednou nahoře. Na konci dne, skoro před půlnocí to druhé...

- Teprve v den operace je moje nejtemnější údolí. Nejsem schopná vstát celý den z postele. V jednu chvíli se ale přemůžu, jakž takž se dostanu k oknu, které otevřu. Venku svítí podzimní slunce. Modlím se ztěžka za tým lékařů a za záchranu Ju a koukám přitom na nemocniční patro, kde ho operují. Nemám sílu se dál modlit. V tu chvíli ale vím, a mám živě před očima, jak se modlí celá církev. Jdu si lehnout. Chvíli brečím, chvíli ne. Chvíli čtu dokola všechny zprávy z Facebooku pod mými posty i odjinud. Ještě si pouštím na YouTube video jednoho kněze, kde mluví úžasně klidným hlasem o tom, co nás čeká po smrti. Chci se připravit na nejhorší. Jsem na rozhraní odevzdání svého syna do Božích rukou. Navždy. Nahlas řeknu: "Bože, nikdy tě nepřestanu uctívat. Nikdy se tě nevzdám. Koho jinýho bych měla za Boha?! Ale jestli mi Ju zemře, umřu možná i já." A vzpomněla jsem si na Marii a na to, jak jí bylo řečeno, že její duší pronikne meč... Nakonec samým vyčerpáním usnu.

- Večer mi volá muž, že bych vážně měla jít na vzduch. Odmítám to, ale cítím, že bych ho, nevím proč, měla poslechnout. Coby smrtka se doplahočím do nejbližšího parku, kde si sedám na lavičku. Není mi ale příjemné, že kolem je spousta lidí. Děti všeho věku, veselí dospělí, matky s kočárky, pejskaři... Asi po hodině se vracím zpět. Na chodníku mi volá doktorka. "Už jsme konečně po operaci, paní Kymlová..." Že v hlavě museli nechat zbytek nádoru mi asi opět Bůh dává sílu unést, protože cítím velikou úlevu, že vůbec operace "proběhla vpořádku". Trochu zrychlím, abych to na ubytovně zatelefonovala muži...

- Dny po operaci, kdy se u Ju střídáme já a muž se starším Jo, se ukazuje, jakou hodnotu má chlap. To když muž s Jo dokážou nakopnout za pár hodin Ju víc než já, rozcitlivělá a za poslední dny vystresovaná matka, za celé dopoledne. A jak je jejich přítomnost právě teď, po operaci, u Ju důležitá.

- Další dny jdeme krůček po krůčku dál a to už vlastně všichni znáte...

Bůh Vám žehnej a na sklonku dne Vám dám vědět, co nového u Ju!

DĚKUJEME VÁM!