Milovaní, toto ráno píšu už ne z ubytovny pro matky (Bohu díky za ní!), ale ze soukromého bytu asi deset minut chůze od nemocnice. Včera mi totiž volal muž, že nám někdo z brněnské církve, kdo se dozvěděl rychlostí blesku přes další lidi o naší situaci, poskytl zázemí v útulné garsoniéře. Jednak, abychom mohli být všichni tři (já, muž, starší Jo) v Brně spolu do konce tohoto týdne a jednak proto, abych prý i já "nemusela být nadále na ubytovně," říkal dotyčný pán, majitel bytu. Když se muž tázal a nabízel platby, tak "Nic!! V žádném případě!!" děl majitel, naopak šťastný, že ON může pomoci. Jediné, co chtěl, byla SPZ, aby nám mohl k tomu všemu navíc zaplatit(!) do konce týdne parkovací místo. A v bytě na nás čekalo různé jídlo a pití v lednici i na lince...

Bůh o nás pečuje, milovaní!!! Vyslýchá Vaše modlitby a poskytuje nám úlevu k nabrání sil.

Konečně jsem mohla po pár dnech sníst i teplé jídlo (neměla jsem sílu chodit mezi lidi do nemocniční jídelny). Včera jsme s mužem dlouho povídali. Sdíleli se o neuvěřitelnosti Vaší lásky a podpory. O tom, že si připadáme, jako na horské dráze, nebo jakoby nás strhla šíleně rychlá smršť (od pátku minulého týdne), ve které jsme ale obaleni měkkou peřinou Vaší lásky a jen díky tomu máme sílu jít dál. Také jsme společně hledali a vyhlíželi smysl toho všeho...

Píšete nám, jak se za nás modlíte celé rodiny a jak dokonce některé malé děti samy od sebe klekají na kolena, aby prosili za našeho Ju! O málo starší kamarádka od Ju z Písku se dokonce rozhodla postit se za Ju. Nemám slov. Tohle prostě musí nakonec dobře dopadnout!!! A potom, mojí milovaní, kéž budeme moci společně SLAVIT!!! Ať bude, co bude... Ale ještě nás čeká hrbolatá těžká cesta...

Milujeme Vás všechny a stále za Vás celá rodina děkujeme našemu Bohu!

Zase dám vědět, jak je na tom dnes Ju.