V pátek večer, když jsem se vracela už sama sanitkou domů (dnes už bydlím v Brně, blízko Ju) jsem teprve mohla konečně naplno brečet. Ale nechtěla jsem být sama. Proto jsem volala nejdřív mojí sestře. Moje Ka se mnou dokáže mluvit způsobem, který jsem v tu chvíli potřebovala. Nevadilo jí, že jsem do telefonu brečela a drkotala páté přes deváté. Ka utěšovala a naslouchala. Moje Ka je o 11 let starší než já a v dětství to byla moje Napůlmáma. Pak jsem potřebovala zavolat mojí Ni. Ni dokáže totéž, co moje Napůlmáma. A až teď, když to píšu, tak přesně vím proč. Protože ty, Ni, máš taky mladší ségru a taky jsi pro ní Napůlmáma. Proto máš s mojí Ka stejnou schopnost. Schopnost, kterou lidi občas strašně potřebujou. Jinak bych v té sanitce byla Napůlmrtvá. Pak mi volala moje An. An si prošla svým vlastním peklem a je neskutečně statečná. Volala mi, aby mě povzbudila a nabídla pomoc, protože An dobře ví, o čem to celé je... A já se až teď, možná, trošičku, dokážu vcítit do toho, co An kdysi musela sama prožívat. A především její máma. Totiž máma mého muže. I když utrpení je nepředatelné. Ale jeden ho může pomáhat druhému nést. A díky tomu jsem se v té sanitce neutopila. Díky tomu, že jste mi všechny tři hodily záchranný kruh. Ještě jsem potřebovala jednu věc. Aby přišli vedoucí z církve a modlili se za nás. Než odjedu. "Ondro, ty tu s nimi zůstaneš, ale já odjedu, a bez toho odjet nechci. Chci, aby byli blízko nás a chci slyšet jejich modlitby."

A včera dopoledne, než jsem odjela za svým Ju, připlul na chvíli záchranný člun. S 12 nebo 14 lidmi, ani nevím. Byla jsem vděčná, že stojí okolo nás. A z celého srdce se za nás modlí. Jeden po druhém. Za uzdravení našeho chlapečka Ju. A na tom mi tolik, tolik záleží! Modlili se, drželi nás, objímali. Potřebuju církev. A své přátele. A rodinu.

"Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha. Znovu a znovu mu budu vzdávat chválu, protože On je mou záchranou, Hospodin je můj Bůh." (Žalm 42, 12)