Poslední dobou nemám moc času, ale tady je pár rychlých postřehů. Třídní učitelka od Ju je už skoro měsíc nemocná a jak na začátku slibovala, že nebudou žádný úkoly, tak supl úča vyznává opačnej styl. Ale zatím žijem. I když Ju od minulýho tejdne střídavě zvrací a ani doktorka zatim neví, čím to je, ale úkolama určitě ne. Po neděli se uvidí. Dneska jsem šla na svoji obvyklou večerní procházku a zase na polský straně seděl stejnej týpek na stejný lavičce, ve stejným oblečení. Už potřetí za sebou. Tentokrát něco hulil. Možná se ho příště zeptám na jméno a přivedu k víře, tak jako Tomáš před 24 lety zničeho nic mě. O kus dál pod mostem, pořád na polský straně, už zdálky vidím sprejera s šátkem přes obličej. Rozsáhlou barevnou malbu školních dětí z umělecký školy, která tam byla minimálně od léta, přestříkává převážně stříbrnou barvou. Nějakej obří nápis to nejspíš bude. Čekám, jestli uteče, až si mě všimne, ale takhle to tu asi nechodí. Třeba to dostal od cieszynský starostky za úkol. Dneska jeden neví. Takže kolem něj jdu, jako by nic, a on se chová úplně stejně. Ten smrad (a tím nemyslím toho kluka) mi hrozně připomíná, jak jsem si stejnýma sprejema, akorát v bílý barvě, předělávala v Písku starou kuchyň, a jak z ní byla pak moje kamarádka tak nadšená, že si mě doslova najala, abych ji zařídila byt, kterej pak pronajímala na Airbnb. Slušně mi za to zaplatila a já si pak potají četla komenty hostů o tom, jak má hostitelka krásně sladěnej interiér. V našem těšínským bytě máme okna do všech světových stran. Ty okna jsou velký a dostatečně široký na to, aby se z nich dalekohledem daly zdálky pozorovat jak kostely, děti na hřišti, večer sousedi, co si nezatahujou (naštěstí jen v kuchyních), tak i měsíc a hvězdy. A proto by se hodilo pořídit si vesmírnej dalekohled. To mě sice lákalo už v Písku, ale tady by byl vopravdu využitelnej. V místní Bille, to nepochopíš, mi před pár dny řekli, že želírku prodávaj jen během sezóny, a že už je po ní, tak smůla. Přitom v Písku ji Vietnamci měli celej rok a i tady jsem ji nakonec sehnala v Tetě. Zaplatila jsem si jistej kroužek ve zdejším Amosovi, což je v podstatě DDM. A i když mám nutkání o tom mluvit, nikomu neřeknu, co je to za kroužek, protože místní by po mě určitě chtěli, abych to začala víc využívat. Takže si v týhle věci budu mimořádně střežit svý soukromí, alespoň do tý doby, než to omylem samovolně vypluje na povrch.

Princ Charles a jeho choť, což jsou sousedi z protějšího domu, který jsou těm pravým alespoň zdálky dost podobný, se i teď, začátkem podzimu, s láskou a horlivostí staraj o svoji pěstěnou zahradu, na kterou se z okna tak ráda dívám. Zeleninu maj víceméně všechnu sklizenou a už se rozrejvá a přehazuje zemina, aby to napřesrok bylo zase nabušený živinama. Na začátku našeho pobytu v Těšíně jsme různým lidem dávali různý přezdívky, páč jsme si ještě nepamatovali jejich jména. To už skoro neplatí a přezdívka zůstala jen jednomu. "Kuchaříčkovi". A to i přes to, že si jeho jméno pamatujem. Jsme natolik šetřiví, že z toho některým v baráku byla zima, protože jsme furt vypínali jeden termostat pro všechny, umístěnej v našem bytě, i když nám řekli, aby jsme ho nechali bejt. Nakonec nám ho odmontovali a uklidili o dvě patra níž, do chladnější místnosti, kde by měl bejt konečně v bezpečí a mít mnohem větší význam. Ostatním by tím pádem mělo bejt už teplejc. Nakonec jsem ráda, že se nemusím pořád dívat na ten ustavičnej plamínek na termostatu, kterej mi drásal nervy, když venku i uvnitř bylo docela teplo. Je fakt, že kdyby nám ho tu nechali, celej barák by s naší péčí v zimě drkotal zubama a sousedi by už od listopadu spali v čepicích. Jednak proto, že bydlíme úplně nahoře a oproti píseckýmu historickýmu bytu je nám tu fakt teplo (takže máme kohouty pořád "na vločku"), a jednak proto, že já se vnitřně nastavila na apokalyptickou budoucnost a nechci se moc rozmazlovat. Taky jsem zjistila, že ač rozenej extrovert, stal se ze mě proti mý vlastní vůli po 15 letech na jihu Čech tak trochu (možná víc?) introš. S tím taky souvisí, že se při změně místa člověk o sobě dozví plno zajímavejch věcí, který si neuvědomí při dlouhodobým pobytu v jednom a tomtéž prostředí.

A to by na víkend myslím stačilo.