S tou minulou návštěvou polský Biedronky jsem se odmítla smířit. Proto jsem si další den navečer osedlala svýho oře a s ostrým mečem a kuší vyjela směr Cieszyn. "Mě z toho Polska nikdo vyhánět nebude!" zvolala jsem ve jménu Schengenu, zatímco jsem stála na začátku dlouhý Alkoholový (totiž Hlavní) ulice, vedoucí do Cieszyna. Kůň se nedočkavě vrtěl, odfrkoval, a pravým kopytem bušil do asfaltu. "Klid, klid," říkám mu. "Víš, že i na týhle straně je potřeba něco udělat. Podívej," a beru do ruky kuš.

"Zase budeš kušovat?!" ptá se kůň.

"No bodejť!"

Zvíře se dá do klusu prostředkem Alkoholový, abych měla krámy pěkně na mušce. "Kušuj!!" zvolám při každý vydařený trefě kuší do výlohy s třema až deseti nápisama ALKOHOL.

Na konci ulice se ohlídnu a s pokrčenýma ramenama hodnotim dnešní, poněkud slabej, výsledek: "Neva, některý si nechám na příště." Můj hlavní cíl je tentokrát na opačným břehu.

"Tady na mostě hodně zpomal." Místo kuše vytahuju meč a na polský straně ho hned napoprvé zapíchnu mezi dvě dlažební kostky.

"Bože," říkám. "Požehnej tomuhle polskýmu městu, do kterýho vjíždíme. Ať se tu evangelium rozleje jak řeka a... zachraň všechny místní opilce." (páč fakt jich tu je hodně).

Začíná se stmívat. "Tady tě přivážu a dál už půjdu sama," vysvětluju. Kůň krapet udiveně kouká, ale radši se nehádá. Slejzám na zem, přivážu ho k pruhovaný ceduli Rzeczpospolita Polska a vydávám se na cestu.

"Mě z toho Polska nikdo vyhánět nebude..." opakuju si a dávám si menší okruh přes historický centrum. Oni na mě kamenem, tak já na ně chlebem! A cestou zpátky jdu na just do Żabky (místní večerka) koupit si (stejně jako včera v Biedronce) chleba, kterej jsem původně plánovala koupit až při slavnostním návratu v český Bille. Na prodavačku jsem obzvlášť milá.

"Dzien dóbry!" říkám tím nejmilejším hlasem s pusou od ucha k uchu. Napadne mě, že ji navrch něčím potěšim. Tak se ptám, jestli maj nějaký DOBRÝ polský pivo (chápeš: jseš Čech, a sháníš "dobrý" polský pivo).

"Piva nie pije, ale kolega móvi, že to pivo jest bardzo dobre," a ukazuje na Brooklyn Pilsner. Aha. Novinka. Ok. No, tak si vezmu rovnou dvě (aby doma mužskej nebručel). A na důkaz pravýho češství šoupnu svůj nákup do bílý igelitky.

Radost z dobrýho skutku, a z toho, že i přes minulý příkoří jsem na polský půdě znovu učinila - alespoň drobnej - kšeft a ukázala vlídnou tvář, mě hřála u srdce. Malý krok pro člověka, avšak velký pro Cieszyn!

Jdu dolů poloprázdnou Glembokou ulicí a přece jen mě napadá, jestli tohle stačilo.

"Já nevim, nechtělo by to třeba někomu s něčim pomoct?" Koukám kolem sebe, jestli nějaká polská babča nechce vzít těžkej nákup, nebo se třeba nějakej zloděj nechystá okrást polskýho vozíčkáře, že bych se na něj vrhla (na toho zloděje), ukradenou peněženku vrátila vozíčkářovi, a ten by pak všem známým vyprávěl, že není pravda, co se o Češích říká, že úplně změnil názor a že jsou to vlastně úžasný lidi. Jenže je po sedmý večer a Glembokou jdu víceméně sama. Tak si aspoň přeju, aby se v Olze topil malej polskej kluk, páč by byla možnost pro něj skočit a zachrá... "Neblbni!" dojde mi. "Dyť v Olze je vody po kotníky." No tak já už fakt nevim.

Blížim se k hraničnímu mostu. Každopádně se těšim, až o svým vítězství, totiž nákupu v Żabce a překonání sama sebe, řeknu koňovi. "Ten bude valit voči..."

Ale na studený mokrý zemi, opřenej o pruhovanou ceduli Rzeczpospolita Polska, sedí cizí člověk a kůň nikde...

Pokračování...