Upozorňuju, že dneska to bude sprostý. Ale ne moji vinou. 

Už jsem nějakou dobu plánovala o tom napsat článek, a není příhodnější čas než dnešek. Je to totiž taková temná stránka zdejšího kraje, že tu furt slyšíš někoho nadávat. Ale fakt hodně sprostě. Nejoblíbenější je p.ča ve všech variantách. Po ní následuje ku.va.

Jako víš co, mládež, to je jasná věc, a člověk se nediví. To slyšíš pomalu před každou školou v každým městě. Ale tady to je vyšší liga. Tady to po sobě řvou lidi dospělý, leckdy slušně vypadající, a to dost agresivnim stylem. Jasně, i s tim se setkáš všude. Ale já ti řikám, že tady toho je o dost víc. Rozhodně víc, než všude jinde, kde jsem žila. 

Viz tenhle můj článek. 

A co s tim má společnýho název článku? No to byl teprve úvod do týhle problematiky. Teď se totiž mrknem k polskejm sousedům. Tak třeba nedávno jsme znovu byli v jinak krásným Goleszówě (brzo o něm na blog chrstnu stručnou Cestohubku). 

V závěru výletu sedíme s mladším Ju na kousku trávy u parkoviště, kde unavený čekáme na mužskýho a staršího Jo. Z lesa vyjede auto se staženým okýnkem na místě spolujezdkyně, na první pohled civilizovaný paní zhruba v mým věku, která na nás metr od našich tváří jedovatě (polsky) zařve: "Myslíte si, že vám to tu patří?!!" Co?! Podívám se na synka a pak kolem sebe, abych zjistila, co jsme komu udělali, na čím pozemku sedíme. Na ničím. Leda tak veřejným. Vlastně aha - na polským. Ta ženská na nás očividně byla připravená. Musela nás už v lese někde vidět nebo slyšet. "Já nechápu ty ženský, co pořád takhle na někoho řvou, jako ta minule," říká Ju a myslí tím jinou, co jsme ji nedávno potkali v Českým Těšíně na přechodu. Byl to šok a Ju z toho byl trochu nesvůj. Snažila jsem se to teď nějak zaonačit, odlehčit. Ale uvnitř jsem přemejšlela, co to mělo znamenat...  

A teď k tomu dnešku a doufám, že to byl strop, a že nás nic horšího nepotká. Páč jestli jo, a rupnou mi nervy, budu k tomu veselýmu fejsbukovýmu hashtagu #krasnejtesin muset časem přidat #nazzipolaci nebo tak nějak. Ale to bych fakt nechtěla. 

Takže ten dnešní nákup v Biedronce. 

Jdeme s mužským mezi regálama. Něco mu říkám. V tom se přede mnou postaví starej Polák (asi 70?) s divným hlubokým pohledem. Ani necukne. Zato otevře pusu: "Mluvíte česky nebo polsky?" ptá se polsky. V ruce drží nějakej produkt. Napadá mě, že chce poradit. "Česky," říkám s úsměvem. Oči se mu zúžej a hlasitě, zároveň tak, aby nebudil pozornost křikem, vyjede: "Češi zkurvený! Ven! Češi zkurvený!" opět polsky. Znovu jsem v šoku. Jediná úleva je, že dědek během poslední věty odchází pryč. Nakupovat. Rozjížděj se mi myšlenky na všechny strany. Jsem zvyklá jít hned ke kořenům, a tak se sama sebe ptám, co těm lidem je. Proč se takhle chovaj? A existuje velký procento Poláků, který z nějakých důvodů nesnášej Čechy? A proč vlastně? U pokladny stojim se smíšenýma pocitama. Pokradmu se dívám na ostatní lidi a čekám, jestli až promluvíme česky, nás zase někdo pošle "ven". Mužskej platí, já radši mizim. V autě si dávám do kupy různý protiargumenty a díky tomu mi stoupá tlak. Začíná mě ta situace pěkně s.át. Přijde mužskej a já mu říkám: "Ty vole, vždyť já si připadala jako nějakej Žid! Co si to vůbec dovoluje, dědek jeden! Takhle nás jakože vyhánět z krámu..." "To víš," říká s tím svym klídkem. "To jsou ty polský nacionalisti." 

V ten moment si vybavim, kde jsem se s něčím podobným setkala naposled: no jasně, v polský Bogatyně. No jo. To už je let. Tam na nás prozměnu pořvávaly děti kolem deseti let, že jsme "hnusný Češi".

Tak asi to slyšely doma. Od svých rodičů. Polských nacionalistů. 

A když se tak díváš na tu polskou politickou scénu, na jedný straně by je člověk málem obdivoval, jak jdou hrdě proti všem a všemu a hájí si svoje ze všech stran. Jestli to ale není tim, že jsou frustrovaný. A krapet zamindrákovaný. Že jich možná spousta postrádá ten globální nadhled. Možná maj pocit, že pořád musej s někým bojovat. Některý i se svýma sousedama. Některý dokonce sami se sebou. Že si za každou cenu musej hájit svoje polství. 

Zapomněli ale, že LIDSTVÍ je víc než polství. 

Některý to nejspíš ani nikdy nevěděli. 

A možná se to už nikdy nedozví.

Dost možná se to týká lidí na obou stranách hranic. 

Díky Bože, že nejseš nacionalista.