Hele, říkám rovnou, už na samým začátku, že to nebude ňáký supr čupr teologický okýnko, spíš taková, řekněme lidová, zkušenost. Tak si to vem; celý dva měsíce chodim kolem řeky sem a tam. Svítí slunko, ptácči cvrlikaj, vodička v řece vesele klokotá přes šutry. Jemnej vánek ti ovívá tvářiska, zatimco paprsky světla se snaží protlačit skrz mohutný stromy, aby ti polechtaly čumáček. Kolem tebe projížděj natěšený děcka, spokojený matky a napumpovaný běžci, ty deš a říkáš si jó život je fajn a v Těšíně ještě k tomu FAJNY a prostě úplná idylka. 

No a tak mě napadlo, že se do tý idylky zajdu koncem srpna duchovně osvěžit. Udělat si takový, takříkajíc, duchovní sebeztišení, takovou modlitební vycházku k nabrání nových sil, která mi už dlouho chyběla. 

No takže du a kecnu si na pěknou lavičku poblíž vysokých keříků, kde byl klid a pohoda a cyklostezka nedaleko ode mě. Vytáhnu si Bibli, začtu se a po chvíli za zády slyšim: "KUR.A!" a pár dalších polských slov. Otočim se a vidim naštvanýho polskýho sprintera, kterýho vyloženě na...lo, že mu rodinka se psem na dlouhým vodítku zkřížila už tak dost úzkou pěšinu. A to nechceš. Statná matka rodu se nedala a ke cti svýho psíka mazlíka vyštěkla: "SE VRAŤ DO POLSKA, DYŽ MÁŠ PROBLÉM JO?! TÁHNI!!" (rozuměj, zde, okolo překrásné říčky Olzy, běhává se v rámci česko-polského přátelství oboustranně, totiž oboubřeze).

No nic, stane se. Život přec nepřináší jen krásné idylické okamžiky. A krajina kolem Olše nachází se stále v světě padlém, ni rajském. Nuže, nenech se tím rozrušit má duše a znovu se ponoř do slova Božího, říkám sama sobě a otvírám zas svatý Písmo a povídám si s Bohem. No, že je Eden fakt ještě daleko, je pravda pravdoucí, páč mi to za malou chvíli připomene z jinýho směru další křik:

"TY PI.O! TOČ NE?! TY PI.O!!" a mohutnej smích. Po asi 11 letým adolescentovi to začnou opakovat další děcka. No ty kráso! Ohlídnu se a koukám, že za keřem je dětský hřiště se strašně, ale strasně sprostým kolotočem. No nic. Děcka si připadaj hustě, že se naučily ostře znějící vulgarismus, a s tím já v tuhle chvíli neudělám nic. A ani nechci. Nemám chuť někoho napomínat, chci jen klid a čas pro sebe. Ale už mi bliká červená a na mysl se dere známý pořekadlo: "CHCEŠ-LI SE K BOHU PŘIBLÍŽITI, CHCE TĚ ZLÝ NACPAT DO SVÝ ŘITI". No, možná to neznáte, páč jsem to právě vymyslela. 

No nic. Nedá se to vydržet, takže se po chvíli zvedám a jdu pryč. Najdu si místo pod mostem (to víš, už trénuju na horší časy!). Je tu lavička a okrasný trávy. Pěkný. Fakt, že jó. A je tu konečně ten vysněnej klid.

Když už to s Pánem Bohem všecičko proberu, je čas se zase zvednout a jít. Zapomínaje na to, co je za mnou, upřeně hledím k svému duchovnímu cíli. Přejdu lávku a míjim zprvu nenápadnou "rodinku": "TY PI.O, TAK SI TAM DI SAMA, DYŽ CHCEŠ A MĚ UŽ NE..R!" promlouvá muž k ženě. "NE..R TY MĚ TY V..E!..." a tak dále, zatimco jejich nevinnej malej synek kolem nich krouží na odrážedle...

Tak nevim, čéče. A to sem se soustředila jen sama na sebe a modlila se jen za svý potřeby. Co až mě ale napadne jít ven se modlit za město?! To se pak asi srotěj všichni místní démoni. Budu svědkem krádeže za bílýho dne a před mýma očima jeden druhýho zapíchne nožem.

No, doufám, že ne!

Ale pro jistotu si musim natrénovat Ježíšův přístup z Marka 1,21 a taky Marek 4,39.

Tak čaaaau, a ať máte hezkej čas jen pro sebe!

Pán Bůh s Vámi a Zlý pryč!