(Foto: web města Písku)

V Těšíně jsme už šest dní, ale musím ještě napsat, co se dělo poslední dny před stěhováním. To byl totiž masakr. První slzy se mi řinuly do očí, když jsem odcházela z práce, kde jsem se loučila s holkama. A další, když jsem byla uklízet předposlední večer v ordinaci. Bylo to tím, že obě práce byly doslova vymodlenej dar od Boha? Nejspíš. Určitě i proto, že do stěhování zbejvalo jen pár dnů, a tím pádem docházelo k hromadění emocí. Další věc je, že člověk během těch všech loučení nejenže dostával různý dárečky, ale taky slyšel plno pěkných věcí (většinou ti lidi při loučení neříkaj, jak je na tobě něco s...o, ale říkaj ti, cos pro ně znamenal, cos jim dal, a jak si tě budou pamatovat). Některý slova mě mile překvapily. Dokonce se stalo, že se přišel rozloučit ten, od koho bys to vůbec nečekal, a bohužel i naopak, ale takovej je život. Do lesa jsem se nakonec už fakt nedostala. Zato do pořádnýho stresu pár dnů před odjezdem. To bylo totiž tak: stěhovací firmy jsou strašně drahý, jak jsem zjistila (resp. cesta do Těšína by vyšla draho). Tzn., že spediční služba byla jasná volba, která vyšla o 11K levnějš. Jenže k dispozici měli akorát dodávku, o který jsme se měsíc předem domnívali, že nám bude bohatě stačit: 4 m délka, 2 m šířka a 2 m výška. Vždyť takovou jsme se stěhovali i před 15 ti lety do Písku! Ale to jsme byli jen dva + mimino. Schválně, zkuste si to představit (klíďo brďo i změřit) a řekněte mi, jestli byste do takovýho prostoru vměstnali svých 15 let života (počítej 4 lidi).

Skládalo se a skládalo...

Mužskej měl práce nad hlavu, tak jsem to víceméně zařizovala já. A když jsem si tři (!) dny před stěhováním uvědomila, že se nám do toho maličkýho auta všechno nevejde, začal ten pravej stres. S mužským se o tom mluvit nedalo, páč ten na všechno odpovídal Neboj, Pán Bůh se o všechno postará!

Ok. Nakonec určitě postaral, páč to, že jsem dva dny před stěhováním prodala komplet obývák (sedačka + 2 křesla) a pouhej DEN (!) před odjezdem 4 vysoký ikeácký komody a lavici z předsíně, byl fakt zázrak!!!

Tyhle metr vysoký komody musely nakonec pryč...

Vopravdu, ještě že tak. Takhle nám z toho nábytku totiž alespoň něco káplo, místo toho, abysme na poslední chvíli zjistili, že se nám nevejde a museli ho tam nechat napospas osudu. Takovej postoj jsme ale přece jen zaujali ke dvěma bílým skříním, který měli mít kluci v pokojíku. Těch jsem se úplně vzdávat nechtěla, páč nový by vyšly draho. Takže jsme je při stěhování nechali jako jednu z posledních věcí na chodbě s tím, že holt je tam kdyžtak necháme.

BOURAČKA

Naše auto je úplně vlevo... To prostřední vyjíždělo a červený do něj nabouralo.

Tohle bylo něco! Den před stěhováním balíme a mužskej Hele, venku je nějaká bouračka... Tak se nakloníme víc z okna a auto, do kterýho nabouralo jiný auto, se ocitlo jen kousek od toho našeho! Co můžeš v tu chvíli dělat jinýho, než děkovat Bohu za ochranu?!

DEN D!

V sobotu v 8 ráno nám přišli na pomoc silný chlapi ze sboru (z církve). Když viděli, co přijíždí za plachťák, některý si z toho dělali prču, někomu se ve tváři objevil výraz "To jako fakt?!" a na mě to padlo. Protože i s tím, co všechno jsem rozprodala, bylo vidět, že není vůbec jistý, jestli se nám tam všechno vejde... Jenže! To bysme nesměli mít pomocníky s geniální organizační schopností a určitě i na ten den SPECIÁLNĚ přidělenou moudrostí z nebe, protože hlavně J. a T. to tak důkladně všechno naskládali do tý dodávečky, že i pan řidič čubrněl a ještě mi pozdějc říkal: "Ty to určitě nedělali poprvé, to je vidět, že jsou zkušený." :-D (Pan řidič totiž nestěhoval - neměl to v popisu práce - ten jenom podával a trošku semtam něco poskládal, čímž se snížila celková cena za stěhování).

Vlevo: důkladný napěchování bílých skříní :-D... Vpravo: a ještě se leccos vešlo...

Ty zlatý písecký chlapi nakonec do dodávky nacpali i ty dvě bílý skříně! Nacpali je odshora dolů krabicema a bylo to tak tak, jak koneckonců vidíte na fotkách. Nevěřila jsem, že se vejdou kytky, ale i ty se vešly (to by bylo líto hlavně mužskýmu). Jediný, co jsme tam nakonec museli nechat, byly 3 kola, takže jsme vzali jen Juliánovo. Mužskej chtěl alespoň dvě vzít na střechu auta, ale ukázalo se, že na to nemá vhodný nosiče. Kola byly už starší, ale teď, jak vzpomínám na to moje, taky mi vlhne oko... To kolo mě totiž vozilo 19 let do práce, do krámu... No nic. Stejně bych ho musela nechat kompletně opravit. Tak třeba mi ho někdo přiveze, anebo si koupim nový. Starý končí, nový začíná. Takovej je život.

Každopádně, Bůh je skvělej a já jsem mu vděčná, že se to stěhování parádně zvládlo!

Vlevo: závěrečný utěsňování věcí ve voze. Vpravo: písecký zlatý pomocníci :-*!

Mimochodem, cestou se rozbily jen dvě nedůležitý věci, a to opět díky dokonalýmu naskládání krabic, a samozřejmě - co je třeba zmínit - díky mýmu svědomitýmu zabalení všech věcí :-)! Možná, že napíšu samostatnej článek s tipama na stěhování, páč mám za to, že jsem téměř profík :-D.

Fotky z průběhu stěhování: by Miriam S.