Po čem myslíš, že nejvíc koukám? Kdepak po hadrech. Po nových doplňcích taky ne. Ani po chlapech ne, heleď.

Po krabicích.

Už to totiž není za tři roky, ani za tři měsíce, ale už za necelý tři tejdny. A stejně, i když si říkáš, jak to bude zvláštní, bejt tam a tam naposled; naposled se v práci podíváš z okna, naposled zavřeš dveře, otočíš klíčem... (a to bude v práci, co teprv doma), tak ať chceš, nebo nechceš, větší změna je, když jsi někde poprvé. Přesně tak - ne naposled, ale poprvé. Očekáváš sice, že to bude v závěru hodně jiný, něčím zvláštní, možná i divný, ale většinou ty poslední dny jsou stejný jako ty předchozí. Nikdy, když jsem odněkud odcházela, a že takových míst už bylo, jsem nevzpomínala na poslední den. Ale první den si pamatuju vždycky. Na ten ale nevzpomínáš. Vzpomínáš vždycky na celek. Vlastně taky ne. Vzpomínáš na konkrétní dny, nebo spíš úryvky, který se ti vryly do mysli. Na krásný okamžiky. Na zajímavý lidi. A vždycky je to tak, že cokoli bylo špatný a nepěkný, na to prostě nevzpomínáš. Pamatuješ si to, ale nežiješ tím. Žiješ z hezkých vzpomínek. Takhle to v životě je. Alespoň za normálních okolností.

A já těch hezkých vzpomínek budu mít strašně moc. Je to moje bohatství. A je fakt, že teď ke konci nám jich ještě přibude. To jak se postupně se všema loučíme. Například včera. Místo plánovaných tří hodin jsme od dvou milých postarších dam odcházeli po šesti hodinách...

("Mami, říkala jsi, že přijdete v půl devátý... Já už chci jít spát..." "Já vím, ale ještě se loučíme... Klidně jdi spát...")

...Po hodinách plných vzpomínek, osobních příběhů i pohledů do budoucna. S vynikající večeří a všelijakýma dobrotama.

Budu mít vůbec ještě čas zajít do lesa?

Možná ne.

Teď je to dost hektický.

Pořád koukám po krabicích a pořád balím...

A ten poslední den prostě všechno zavřeš, naposled se otočíš, zamáváš a odjedeš. A s tebou všechno to krásný, co není na dně krabic, ale uprostřed tvýho srdce.