Nejlíp se mi modlí za chůze. V lese. Odjakživa. Vlastně odjakvíravBoha. Prostě jdu a modlim se. Sem tam něco duchovního zažiju, přijmu nebo odmítnu. Protože tam venku, když se dobrovolně vystavíš samotě a Bohu, ti plno věcí dojde. Ty ti nedojdou, když si imrvére zakydáváš mozek nesmyslnýma stimulama, který ti nic nedaj, jen vyploděj další nesmyslnou touhu po nich. A takhle pořád dokolečka. Až ti nakonec připadá, že v životě furt něco děláš, makáš, někam se ženeš, ale místo vnitřního naplnění se cejtíš jako čerstvě rozklepnutý vejce na pánvi.

Proto je důležitý se zastavit. Klidně i za chůze. Hlavně ale duchovně. Já si na tý cestě kolikrát říkám: A nebyl tohle Bůh? A kolikrát se ukáže, že byl. Někdy se to ukáže hned. Časem se totiž naučíš bejt vnímavej. Já se to naučila tak, že jsem Boha brala vážně (a různý prožitky, nuance a náznaky jsem si i zapisovala). Ale jednoduše: chtěla jsem BEJT s nim. A čim víc s nim jseš, tim víc chápeš, jakej Bůh je a jakej má styl. Ale zas nemysli si, že tě ničim novým nepřekvapí. Páč to by zas nebyl on, aby nepřišel s nějakým radikálním obratem. Něčim extra news, cos ještě nezažil. Hele, ale často se vrátíš z vycházky a žádnej duchovní ranec si s sebou domů nepřinášíš. Takovej "ranec", to ti Bůh naloží jen párkrát za život. A to buď jen rád. Většinou z lesa přicházim obrazně řečeno s "malým bílým kamínkem" poznání, na kterým je jen stroze napsanej směr, rada, povzbuzení, napomenutí atd. A to taky ne vždycky. Ale - ten kamínek beru vážně. Nevyhazuju ho. Přinesu domů, uložim a po čase, až když jich mám víc, tak mi to dává smysl. Někdy ho najdeš prázdnej, čistě bílej. To proto, že tentokrát máš na něj něco napsat sám. Pokud už nejsi malý dítě, který je třeba pořád z nebe vodit za ručičku. Tak se raduj, žes vůbec něco našel. I když bez přesných instrukcí.

Není to o křeči. Ale o tom brát Boha vážně. Počítat s tim, že tě v každou chvíli vidí, slyší, naslouchá a celkově je blízko. A očekávat, že ti odpoví, že zareaguje, že se ti dá poznat. Což se obvykle (jen někdy) neděje při každodenní rychlý modlitební rutině. To prostě musíš VYJÍT VEN. Ať už do lesa nebo uvnitř sebe, byť schovanej za zdí domova.

A říkám ti: doba je šílená. Roztěkaná a nedává pokoje. Takže tím spíš se zvedni z gauče, odejdi pryč, ponoř se do Boží přítomnosti a načerpej pro sebe Boží pokoj, kterej "... přesahuje všechno chápání..." jak praví Písmo.

Tak čaaaau a hezký prochajdy!