Čím delší válka je, tím je hnusnější a vražednější. A pak tu máš nejen ty týraný mladice, ale i děti. A já jsem strašně doufala, že se o tomhle v týhle válce nedočtu.

Vim totiž, co to se mnou dělá.

Ale asi před dvěma tejdny mě po dlouhý době v noci probudil Bůh. Potom, co mi ve snu naznačil tyhle děsivý věci. A já dostala hroznej strach. A on prej: MUSÍŠ TO UDĚLAT. A já dostala ještě větší. A on prej: MUSÍŠ SE ZAČÍT MODLIT, ABYS TO VŠECHNO UNESLA.

A týkalo se to právě těch malejch dětí. Ale já jsem si zacpala uši a zakryla oči, abych nic neslyšela a nic neviděla.

Vim totiž, co to se mnou dělá.

A pak to vylezlo napovrch a já to fakt neunesla. A tak jsem šla s Bohem brečet do lesa. A byla jsem strašně sprostá. Tak sprostá, že jsem si uvědomila, že bych se za tyhle věci nemohla modlit s nikym jinym. S nikym. To není jako "Bože, prosím, ať mojí kámošku přestane bolet to koleno!"

Nebe ale unese všechno.

Bůh dal lidem strašnou svobodu. Strašnou proto, že ji strašně dokážeme znásilnit a využít každej k vlastnímu prospěchu. Kvůli z.....ý.u hříchu, kterej lidi táhne do pekla. (Mně je jedno, jestli se teď směješ).

Ale zpátky k modlitbě. Druhej den, byť pořád si vědoma utrpení, měla jsem pocit, že jsem v tom lese nechala ne batoh, ale káru plnou šutrů. Ale taky vim, že to není naposled. Že tam budu muset chodit mnohem častějc než si myslim. Možná už napořád.

Ale ten, kdo nejvíc brečí nad zvrácenostma tohodle světa, je Bůh.

Asi proto jsem část cesty měla pocit, že jde se sklopenou hlavou hned vedle mě.