Před tejdnem vybuchla válka a mně málem mozek. Páč jak se začnou dít věci, začne mi šrotovat a ventil k uvolnění tlaku je psanej text, kterej mi pomáhá vypustit páru.

Každej se s těma událostma vyrovnává po svym. Dá se psát, posílat prachy, jezdit na hranice, vyvěšovat vlaječky, chodit na demonstrace, sdílet válečný videa, modlit se, nadávat, nebo radši jít na nákupy a na kafe a dělat, že válka není. Páč až bude přímo tady, pak už to dělat nepůjde.

Naši kluci maj taky vlastní způsoby. Zatímco starší Jo sleduje živou mapu kybernetickejch útoků, mladší Ju maluje Molotovovy koktejly, vlajky bojujících stran a s tankama hraje rusko-ukrajinskou válku.

Já byla v pondělí na svým asi v životě vůbec prvním veřejným shromáždění ve městě, kde krom Ukrajinců měli proslov i Rusové. Jedna z těch druhých měla třesoucí se hlas, když se veřejně "kála" a že prej ví, že je to "kolektivní vina" a že ji to strašně mrzí. Chtěla jsem vykřiknout, že to NENÍ ŽÁDNÁ KOLEKTIVNÍ VINA, ale lidi by koukali a víš jak. (Přitom nás určitě chtělo vykřiknout víc). A jen mi bylo líto, že nestojím vedle ní, páč bych ji po tý řeči nejradši objala a řekla to aspoň potichu. Jsou mezi náma totiž lidi, co se s tím vyrovnávaj tak, že to obyčejným Rusům teďka dávaj sežrat. Je to hnus, ale myslim, že ani tomuhle by se nedivila moje známá, co se nechala slyšet, že je z těch společenskejch euforií už vyléčená. "Jen si to vem," mi říká. "Začátkem pandemie se všichni semkli a pomáhali si a oslavovali zdravotníky, než přišlo očkování a: začali se pomlouvat, nesnášet a na zdravotníky útočit." "Teď," pokračovala dál, "se všichni hrnou k hranicím, ale za nějakou dobu se to zase obrátí a jak bude bída a nebude práce, bude se kritizovat, že jsme sem vzali uprchlíky." A na závěr dodala něco ve smyslu, že už dávno ví, co jsme jako lidi zač. Takže pomáhat chce, ale brání se tý euforii. Mně se to svým způsobem líbilo, páč já to moc neumim. Spíš mířim do vesmíru, nebo do Mariánskýho příkopu, takže za stabilní polohu na zemským povrchu dávám palec nahoru. Dala jsem ho i za Slugu naroda, jen mě štvalo, že nešlo nastavit titulky, tak jsem se aspoň tvářila, že se tu necelou hodinu a půl budu jakože učit ukrajinsky a spíš hlavně vnímat děj. Ten je k tý současný situaci skoro neuvěřitelnej, takže se neubráníš myšlence, že co vidíš ve zprávách je snad tragickým vyústěním celýho toho seriálu.

Je pátek večer. Ráno mi zčistajasna psala známá z Mukačeva o jejich špatný situaci a že teď s mužským přišli i o práci, protože válka. Za chvíli píšu do Mukačeva já, jinýmu známýmu, jak jsou na tom...

Mužskýmu dneska volal známej, že by rád jel na UA, ne jako turista, ani jako terorista, ale spíš něco jako obrannej "kulturista". Večer mi říká mužskej, ať nesleduju furt tu válku a že se radši při tom pátku podíváme na ňákou oddechovku. Jenže já byla unavená, takže vana a film beze mě. A pak nakouknu do obejváku, kde běží film z WW2...

Je to tak daleko, a přesto tak blízko...

A každej den si to přisouváme blíž a blíž.